Kdybyste se chtěla představit někomu neznámému, kdo neví nic o vás ani o vašem podnikání – kdo je Helena Kohoutová a co ji dovedlo k podnikání?
Když se podívám na celý život už odmalička, tak mým mottem už od dětství je určitá potřeba vytváření harmonie. Jako dítě jsem byla na disharmonii velice citlivá a vím, že jsem to vnímala hodně v prvních sociálních skupinách, ať už to byla škola, nebo různé kroužky, a celý můj život byl o tom, že jsem se pro sebe, ale i pro druhé snažila vytvořit prostředí, kde je pohoda, důvěra a pocit vzájemnosti. Už jako dítěti ve škole mi říkali Číňan filozof, protože jsem pronášela tyto dětsky vyjádřené potřeby a muselo to být samozřejmě velmi úsměvné. Taky jsem měla hodně koníčků, ve kterých jsem hledala svou osobní harmonii. Byla to hra na čtyři hudební nástroje – flétnu, kytaru, piano a klarinet, ze kterých nakonec zvítězil ten pátý, a to můj vlastní hlas. Mnoho let jsem se pak věnovala zpěvu i profesionálně a mám za sebou mnoho koncertů. Věnovala jsem se především klasické hudbě a opeře. Zároveň jsem ale i v této aktivitě cítila, že sama pro sebe nejsem ještě v té vnitřní harmonii, tak jak bych si přála být. Další důležitý moment nastal, když jsem si uvědomila, že byť mohu být součástí divadla, orchestru nebo sboru, tak nemám sebemenší možnost ovlivňovat tok věcí a také že ten talent není tak velký, aby mohl něco změnit. To je určeno jen skutečným velikánům. Bylo mi také velmi blízké dávat lidi dohromady a organizovat různé akce, které byly spojené s kulturou. Na začátku to sice byly takové dětské krůčky, ale už tehdy byly velice impozantní. V devadesátých letech jsem měla určité vazby na Kanadu a napadlo mě, že by bylo zajímavé nabídnout dětským sborům, se kterými jsem spolupracovala tady v Česku, možnost koncertních turné v Kanadě a založila jsem program výměny sborů mezi Kanadou a Českou republikou. Byla jsem tehdy velmi mladá, bylo mi devatenáct let. V Kanadě, v Montrealu jsem žila téměř dva roky a neměla tehdy vůbec nic. Nachodila jsem spoustu kilometrů v Montrealu pěšky, protože i jízdenka na metro pro mě tenkrát byla drahá, a přesvědčila jsem instituce i sponzory, aby podpořili příjezd českých sborů do Montrealu. Tak se například jeden z významných sborů – Radost Praha – dostal do Kanady a měl tam krásných dvacet koncertů. Kanadské sbory také jezdily do Česka. Tato moje aktivita fungovala asi čtyři roky a v té době jsem se snažila aktivně zpívat, překládala jsem a organizovala tyto akce bez nároků na odměnu a byla to obrovská zkušenost. A čím dál tím více mě to vedlo k mému rozhodnutí založit agenturu a první klub. Řekla jsem si, že všechny ty dovednosti, které jsou mi vlastní, ať už je to hudba, umění, kultura vnímání lidí a schopnost je dávat dohromady, bych měla využít k propojování aktivních a zajímavých lidí, tak aby si každý našel to své. Byla to doba devadesátých let, kdy se rozjížděl byznys, takže jsem zvala TOP manažery českých i zahraničních společností a podnikatele na setkání každého osobně, tak abych jej znala jménem, tváří, firmou. Na setkání mého prvního projektu, který se původně jmenoval Nová setkání – společenský klub. Od něho se odvinul projekt, který jsem viděla ve snu a byl to velmi intenzivní projekt o tom, jak sdružuji zajímavé ženy, a tak vznikl Cosmopolitan Ladies Club. V roce 1999 to byl první klub v České republice založený na principu prvorepublikových tradičních dámských klubů a já mám radost, že i po tak dlouhé době stále funguje. Naším prvním hostem byl Milan Knížák, v té době rektor Akademie výtvarných umění, vážená a taky obávaná kontroverzní osobnost, a pamatuji si, jak mi v té době maminka řekla: „Ten ti ukousne hlavu, ty jsi blázen.“ Ale to už asi jsem já s takovou povahou, že když něco cítím správně, musím to udělat. Klienti a všichni ti zajímaví lidé, kteří k nám chodili na akce společenského dámského klubu, nám velice brzy začali nabízet spolupráci a tím se rozvinula přirozeně další divize Helasu zaměřená na pořádání společenských akcí na klíč. Opět se stala náhoda, která nemohla být nikdy náhodou – měli jsme tu čest pořádat řadu našich setkání v prostorách kláštera minoritů svatého Jakuba v Praze.

Co je pro vás znamená harmonie?
Ráda čtu o hermetice a harmonie je pro mě bod, kdy je člověk v centru, kde je nejmenší rozkmit. Protože neustále se děje něco úžasně pozitivního, ale také něco méně pozitivního a dokonalost pro mě spočívá v tom, že člověk ani hluboce nejásá, ani hluboce nepláče, ale je někde v centru a uvědomuje si krásu vyrovnanosti a klidu, který z toho vyplývá.

Této harmonie se snažíte dosáhnout nejen v osobním životě, ale i v podnikání…
V poslední době stále častěji přemýšlím v této souvislosti nad pomyslnou židlí, která má mít optimálně čtyři nohy a pokud člověk dosedne na čtyři nohy, čtyři pilíře svého života, je to opravdu velká blaženost. Ve svém životě jsem se mnohokrát rozhodovala, čím budu, a jsem velmi ráda, že jsem se v mladém věku rozhodla, jak jsem se rozhodla, a udržela balanc mezi tím být aktivní podnikatelkou a být také umělcem. Ať už je to hudba, nebo výtvarné umění, které ve mně také dřímalo. Kdysi dávno jsem vyřezávala ze dřeva, a mé výtvory byly poslány dokonce do soutěže, kde uspěly. Sice se mi nikdy nevrátily zpět, ale věřím, že někoho ještě dnes těší. Teď ve zralém věku jsem se k umění vrátila, ale ne jak jsem si myslela. Ne ke zpívání nebo abych hrála na hudební nástroje nebo začala vyřezávat ze dřeva, ale začala jsem malovat abstraktní obrazy. Asi za to mohlo několik okolností, a to narození mého syna i covid, který nás všechny vychýlil ze své osy. To, že nás na nějakou dobu uvěznil na Kypru, kde jsem mohla mít odstup a nadhled nad tím vším, co se děje v dobrém i špatném slova smyslu, a také mě začalo bavit tvořit nádherné věci, ať už jsou to návrhy kolekcí, které zpracováváme ve spolupráci s panem Alešem Berglem z Bergl Diamonds (ten patří mezi světově uznávané české zlatníky) a s dalšími zajímavými osobnostmi, nebo například tvorba parfému Věčná hojnost s Jirkou Černotou, zakladatelem společnosti Bewit. Další věc, která je pro mě obrovským tématem, je téma zdraví, alternativního přístupu k životu a léčení. Zcela uznávám západní medicínu a je součástí mého života, je-li to potřeba, naštěstí to není tak často. Zkusila jsem mnoho směrů, ať už to bylo vegetariánství, veganství, ájurvéda, akupunktura, akupresura, různé cítění energií a bylinek a vlastně i to je součástí mého života a svým způsobem i profesního života a také tím třetím pilířem. A nesmím zapomenout na čtvrtý pilíř mého života, a to jsou reality. Kdysi jsem krátce v realitách pracovala a stále mě to odvětví fascinuje. Reality jsou pro mě spojené s architekturou, designem a byznysem. A cítím, že vše se vším souvisí – ať je to zdraví, harmonie vnitřní i ta navenek, a s tím souvisí vše, co nás obklopuje, to jak žijeme, jak naše byty a kanceláře vypadají, jak barvy a vůně ovlivňují náš život. Vůně mohou protknout naše vnímání, ať už jde o kancelář, společenské setkání nebo když jde člověk spát.

Jak byste popsala svou osobnost?
Možná to bude znít překvapivě, ale jsem ve své podstatě samotářka. Není to patrné na první pohled. Není vidět ta vnitřní potřeba ticha a samoty, která mě vedla právě k harmonii. Na druhé straně mám i velkou potřebu komunikace. Je ve mně potřeba velkého ticha a odstupu, ale zároveň propojenosti s okolním světem. Tvořím s lehkostí vše, co je určeno pro obrovské zástupy a komunity lidí, kteří chtějí jít vlastní cestou, chtějí být sami sebou. Nikdo na světě ale nemůže být jenom sám se sebou, protože jsme všichni buňka a součást jednoho světa a jsme propojení, ať chceme, nebo nechceme, musíme spolupracovat a pak je to o tom, na jaké úrovni harmonie a energie se to celé odehrává. To je podstata mého bytí a práce a mého přístupu k věcem.

Jaké hodnoty jsou pro vás v životě zásadní?
Když se mluví o hodnotách, tak jsem si všimla obecně, že každý člověk si pod tím představuje něco svého, každý politik na světě mluví o hodnotách a někdy nad tím kroutím hlavou, ale nechci se vymezovat. Znovu bych se vrátila do nějakého souladu. Soulad mezi myšlením, činy a skutky. Je důležité jít a nesejít ze své cesty. Celé je to o vnímání celku, společnosti jako celku, rodiny jako celku. Je tady desatero z Bible, je tady smaragdová deska z Hermetiky, jsou tady Čtyři dohody a já si myslím, že je to stále jedna kružnice, jeden kruh. Velmi často přemýšlím nad tím, když lidé nabádají jiné: „Řekni svůj názor, můžeš jim to vytmavit, nenech si skákat po hlavě.“ Vždycky si říkám, jak ty emoce vznikají a přemýšlím spíše nad tím, že je lepší se ztišit a snažit se chápat druhého člověka a zároveň si uvědomit, že každý jsme tak trochu jednou společnou buňkou toho druhého a že třeba špatné skutky, nebo ty, které nám vadí, jsou naší součástí stejně jako ty dobré. Nikdo není ani dobrý, ani špatný, ani dokonalý. Zároveň když si občas říkám, že se mi něco opravdu nelíbí, vím, že k tomu není potřeba mít tak velkou emoční reakci. Hodnoty jsou dané a ty nastavili naši předkové, protože měli mnohem více zkušeností než jeden člověk, který tady žije krátkou dobu. Myslím, že bychom se měli více vzdělávat, že bychom měli jít do pokory, do ticha, měli bychom méně křičet, ale určitě je tady také nutnost nějaké rozhodnosti.

Co pro vás znamená práce?
Práce je pro mě tvůrčí činnost. Já opravdu bytostně miluji cokoli, co dělám. I když uklízím, tak je to krása, protože za sebou vidím celkem rychlý konkrétní výsledek. Energie v celém prostoru se změní. Mám k tomu několik příkladů ze svého života. Nemohu říct, že mám ráda luxování a že ráda vytírám, ale miluji takové ty globální celky. Vždy se usmívám u nás na vesnici, že když dodělám práci na zahradě, kde jsem z různých kamenů vytvářela obrazce, mandaly a rozličné tvary. Když jsem práci dokončila, tak jsem si řekla, že je škoda, že před tím domem na obecním pozemku je to takové ošuntělé a není tam na co se dívat, tak jsem udělala veřejné zahrady, aby lidé, co chodí okolo, měli radost. Zároveň chodím kolem i já a mám z toho velkou radost a zcela automaticky můj syn jde a pomáhá mi a jasně ví, proč to dělám, a dělá to se mnou. A taky se tam zastavovali lidi a říkali: „Heleno, víš, že to není tvůj pozemek a že tady investuješ energii.“ Nakoupila jsem kůru a květiny a nějaké dekorace, tak se divili, že investuji do cizího. Já jim jen odpovídala, že tahle moje práce vytváří harmonii. To všechno je moje práce, moje poslání, je to radost. Obrovské nutkání. Když mám v noci sen, který je odpovědí na otázku, řešením nebo úžasným nápadem, tak se prostě zvednu a jdu to udělat. Práce je radost, součást mé bytosti a vždycky, když jsem třeba nemocná a uleví se mi, tak hned jdu a něco udělám, protože je to pro mě právě ta radost.

Co pro vás znamená úspěch?
I v tomto případě budu stále mluvit o harmonii. V rámci podnikatelské platformy Helas oceňujeme úspěch. Úspěch, který je měřitelný, který je transparentní a konkrétní. Myslím si, že stavět něco na pocitech je jako stavět dům z karet nebo dům na písku. Základy jsou grunt. To znamená, je-li někdo schopen vybudovat fungující ekonomickou jednotku s hodnotou nějaké myšlenky, výroby, prostě čehokoli, to je opravdu mimořádné a je to úspěch a také se to nedá ohnout. My v rámci podnikatelské platformy hodnotíme ze sedmdesáti procent úspěch ekonomický a z třiceti procent je to takové to vnímání firmy nebo osobnosti zakladatele. Samozřejmě úspěch nejsou jen peníze. Úspěch je právě ten soulad, je to to, co člověk vytváří pro společnost. Pomoc druhým lidem a zpětná vazba. Je mnoho věcí, které se nedají změřit penězi.

Váš život vám přinesl spoustu příležitostí i změn…
Já mám zvláštní vlastnost. Jsem stále konstantní a přitom kdykoli připravena ke změně. Můj život, jak jsem již zmínila, je ukotvený na čtyřech pilířích. Jsou to mé koníčky, které se staly mým povoláním a posláním, ať už je to HELAS jako pořadatelská organizační jednotka, značka ETERNAL BY HELENA, kde vyjadřuji své umělecké pocity a nějaké neviditelné vize, moje láska k přírodě a ke zdravému způsobu života, kde koordinujeme spolupráci několika různých partnerů, kteří jsou v naší platformě – Bewit, Harmonelo, spolupráce s firmami Byliny naděje nebo Inca Collagen. A navíc mě vždy fascinovalo vše kolem architektury, budov a developmentu, protože to je nádherná tvůrčí věc, která je vidět opravdu dlouho, někdy i staletí a tisíciletí. To je něco, na čem je postaven můj život, vždy se k tomu vracím a neustále to rozvíjím, protože bez vnímání změn, učení se a hledání nových cest, bez inovací to není možné. Jinak se ty věci vyčerpají a energie dojde. Těmi změnami se neustále víří energie a vše se může vyvíjet. Také pečlivě vnímám a poslouchám lidi, hodně přemýšlím nad tím, co řekli, a vyhodnocuji si, které informace jsou pro mě podstatné. To je pro mě takový můj hermetický bod. Jsem stále v tom svém připravená k neustálým změnám, ať už se mi to líbí, nebo ne.

Kdo vás v životě nejvíce ovlivnil?
Byli to samozřejmě rodiče, kterým bych ráda poděkovala stejně jako mé babičce Dagmar a dědovi Františkovi, kteří byli úžasní, a také babičce losinské Marii, dědovi Jaroslavovi, který mi ukázal, co se mi líbí a nelíbí v životě. Maminka a tatínek mi dali praktický základ do života a také obrovskou volnost. Babička Dagmar a děda František, to jsou dvě osobnosti, na které s láskou vzpomínám skutečně s láskou každý den. Babička Dagmar byla sbormistryně, dirigentka, varhanice, zpěvačka, zpívala v rozhlasu Praha, kde se potkala s mým dědou Františkem, vystudovaným právníkem, a žili spolu pak šedesát let. Babička založila několik sborů a já jsem v nich také zpívala. Babička mě vedla k lásce k hudbě, učila mě také zpívat a díky ní jsem pak chodila zpívat k sólistce Národního divadla Ludmile Hanzalíkové. Babička mě dál směřovala v mém životě, bezmezně mě milovala a chovala se ke mně s obrovskou vírou a pocitem, že na to mám. Myslím si, že to, co by měly děti dostat od svých rodičů a prarodičů, je pocit, že na to mají, že dokážou zvládnout všechno. To je pro děti základ. Neodrazovat je a říkat jim, že něco neumějí nebo že jsou hloupé. Děda František byl také naprosto úžasný člověk, z ničeho si nic nedělal, byl takový ležérní, a to je do života hodně důležité – nebrat všechno tak vážně. Ovlivnili mě všichni učitelé, kteří mě neměli rádi, a také ti, kteří mě rádi měli. Díky těm, co mě rádi neměli, jsem získala velkou vnitřní sílu a vůli jít vždycky vlastní cestou a tou jsem šla od raného mládí. Jako čtrnáctiletá jsem měla střídavě výuku čtyř hudebních nástrojů, zpívala jsem sólově, chodila jsem na hudební nauku a o víkendu zpívala v církevním sboru. Neměla jsem prostor na nějaké nesmysly, byť je to někdy hezké, dělat nesmysly. To všechno mě tedy formovalo. A co se týká toho, kdy jsem se potkala s podnikáním, musím říct, že mě nesmírně inspiroval Miroslav Smolák, zakladatel galerie Miro, který mě pozval na svou první vernisáž. Náhody nesou náhody a druhý den mi zavolal, že mi nabízí práci. Tehdy jsem mu řekla: „Pane doktore, vy mě nemůžete zaměstnat, protože já jdu svou vlastní cestou, ale pokud byste chtěl, tak můžeme spolupracovat.“ To mi bylo jednadvacet let. Myslím, že z toho byl asi perplex. Spolupracovali jsme, a já jsem mu dokonce pomohla najít několik klientů, kteří si u něj koupili obrazy. Ani nevím, jak se mi tenkrát povedlo zprostředkovat prodej obrazů za miliony korun, ale pán Bůh tomu tenkrát chtěl. Také své první akce jsem pořádala v galerii Miro, ale asi po dvou letech nám byla galerie malá a už jsme se nevešli. Klub se nám rozrostl tak, že už nebylo možné se tam technicky vejít. Velmi ráda na tohle období vzpomínám. Pak do mého života vstupovali lidé, kteří mě chtěli povzbudit a pomáhali mi. Ale pak tu byli lidé, kteří mi chtěli můj koncept ukrást a vždy se stalo něco, díky čemu jsem to objevila a měla sílu to změnit. Za to jsem velmi vděčná. Moc si vážím lidí, jako je například Luděk Drnec, který se mnou spolupracoval téměř dvacet let na spoustě krásných projektů. Také mi velmi utkvěla v paměti spolupráce s prvním hostem našeho klubu Milanem Knížákem, který byl obávaným diskutér, byl velmi kontroverzní, nebál se kritizovat a provokovat. Já jsem se nebála jej pozvat a on přišel a byl velmi laskavý a byl rád, že někdo vytváří takové elitní skupiny lidí, kterým není jedno, co se děje ve společnosti a jednou mají krásné šaty a jednou mají montérky. Každoročně uděláme padesát talk show s těmi nejvýznamnějšími osobnostmi, tak už se za ta léta dostáváme k úctyhodným číslům a já si toho nesmírně vážím. Vážím si takových lidí, jako je Eliška Hašková Coolidge, pana profesora Michala Mejstříka, který nás provázel od první sekundy, obdivuji Tomáše Sedláčka. To jsou renesanční osobnosti, které jsou nějakým způsobem s Helasem a s mými aktivitami spojené. Ve filozofickém pohledu na svět je pro mě důležitá mystička Ivanka Adamcová, jedna z patronek klubu, která nabádá k harmonii a přijetí věcí tak, jak jsou. Její moto „Vše je dobré“ je velmi úlevné.

Jakou máte radu pro situace, které působí na první pohled neřešitelně?
Všichni víme, že žádná situace není neřešitelná, ono se to vždycky nějak vyvine, někdy samo a někdy s naším přičiněním. Ivanka Adamcová říká, že všechno jsme si ve svém životě nastavili ještě dříve, než jsme se narodili, a je nějaký důvod, proč se věci dějí. A já si osobně myslím, že nás to má naučit jít dál za různých okolností a najít v sobě pozitivní sílu. Taky je mi samozřejmě někdy smutno, ale nejdůležitější je se dívat za horizont. Ta vyšší vibrace, to sluníčko, byť někdy nesvítí, tam prostě je. Chce to především trpělivost, velmi často je to jenom o tom se zklidnit, přestat být naštvaný, protože když je člověk naštvaný, je to stejně jenom jeho ego. Uleví se nám, budeme-li schopni se všichni oprostit od svého ega a nebudeme si neustále stěžovat. To je něco, co mi společně s vírou pomáhá těžkosti překonávat. Byla jsem vychována ve víře, jsem věřící a zároveň se snažím vše vnímat ještě více zeširoka. Je potřeba se někdy zastavit a udělat věci nově a jinak. Je potřeba si také uvědomit, že vše má začátek a konec.

Součástí Helasu je také váš tatínek, který vám pomáhá. Jak funguje ta mezigenerační rodinná spolupráce?
Jsem moc ráda, že mi tatínek ve firmě pomáhá a vytváří balanc. Drží mi administrativu a ekonomiku pod kontrolou a mohu mu důvěřovat. Také je to jediný muž v našem ženském týmu a to je vždycky velmi užitečné.

Na co jste hrdá?
Sama tuto otázku velmi často pokládám a stává se, že na ni lidé neradi odpovídají. Může to působit, jako by se člověk měl chlubit. Já jsem spíš vděčná za to, že jsme mohli vybudovat, co jsme vybudovali, že mi to bylo umožněno, že mi byla dána síla, kreativita, nápady. Jsem vděčná za to, že nás lidé následují. Následují nás ne stovky, ale tisíce lidí, podnikatelů, kteří patří mezi špičku České republiky a pak to dává smysl. Kultivujeme prostředí a ukazujeme mladým lidem, kam mohou dojít. Dává to smysl a je tady mnoho lidí, ke kterým ti mladší, co jsou na začátku, mohou vzhlížet. Česko je sice malá země, ale přesto je úžasným místem na světě, plným inspirativních osobností a mladí lidé by měli umět být na svou zemi, na svoje mámy a táty hrdí. A na to jsem hrdá i já a vděčná za to, že mohu být součástí.

Co vás motivuje?
Já nepotřebuji být moc motivovaná, mám ten motor daný a spíš mám nutkání a poslání. Pokud bych měla mluvit o takové té lidské motivaci, tak mám určité představy, které bych ráda uskutečnila, neplnila, zlepšila, a to mě motivuje.

Komu byste ráda poděkovala?
Ráda bych poděkovala mojí mamince, která to se mnou neměla jednoduché. Byla jsem takové zvláštní dítě, hodně neduživé na začátku života s hlavou v oblacích, takže moc neposlouchalo, nevnímalo ty tradiční pokyny hlavně ve školách. To pro mámu není nikdy jednoduché, protože praktický život je o tom, aby se věci děly a byly jednoduché. Maminka to ale nakonec se mnou zvládla a já s ní. Pomáhá mi, stará se často o Wiliama, vaří nám, když je to možné, protože já na to moc nejsem, vždycky udělala, co mohla nejlepšího pro mě i pro moji sestru, která je taky báječná a jsme si podobné, ale přitom v něčem úplně jiné. Vážím si celé své rodiny.

Čeho byste ještě chtěla dosáhnout?
Tady se vrátím k mé motivaci. To, co mě motivuje, je ještě větší celistvost, harmonie a schopnost být i v těžkých chvílích v té vysoké hladině vibrace nadhledu a zároveň v tom být zakotvená a v praktickém životě, být člověkem, s nímž se dá spolupracovat nebo tvořit, a zároveň být člověkem, který má i něco víc než jen technickou schopnost dávat věci dohromady. Být dobrou mámou pro svého syna, abych mu ukázala to, že svět je dobrý, že se o to musí zasloužit sám a že může být laskavým člověkem, i když půjde svou vlastní cestou.

Úryvek z knihy MOST K ÚSPĚCHU knižní trilogie Svou vlastní cestou.